přílet aneb první křest ohněm

     Úterý 24. února 15:30. Sbalen, fyzicky i psychicky připraven vyrážím směr Praha-Ruzyně kde po odbavení a krátkém rozloučení se svými rodiči procházím pasovou kontrolou a vyšlapuju si to k letadlu společnosti Korean Air, číslo letu OK 4190. Popravě řečeno po asi dvou minutách vyšlapování a zaslechnutí hlášky "last call" pro můj let sem trochu šlápnul do bot a skoro srazil personál u nástupu do letadla. No, byl by to fajn začátek kdyby mi hned ulítlo letadlo ale to se nestalo a já tak mohl v poklidu usednout na své sedadlo. Říká vám něco business třída? Takové ty luxuní sedadla se spoustou místa, pětihvězdičkový servis a tak dále? Hm. Tak přesně tudy sem procházel abych usedl na sedadlo 34F směrem do uličky zhruba v oblasti křídel. :-) Nicméně Airbus A330-300 hned na první pohled působí moderním dojmem a roztomilé korejské letušky svým úsměvem a péčí vám hned vykouzlí úsměv na tváři. Stejně jako pohodlné sedadlo s dostatkem místa pro nohy, vlastní obrazovkou se spoustou funkcí, polštář a další příslušenoství, ke kterému se ještě dostanu.

  

útržek letenky

bezpečnostní instrukce

vyrážíme

pohodlná cestovní obuv je základ

spolucestující

     V 18:30 si to pilot začne rolovat k odletové dráze a po chvíli už zvedáme čumák a míříme do desetikilometrové výšky. Po srovnání letové hladiny zouvám botasky a na nohy nasazuju měkké welness pantofle, které společně s malým polštářem, dekou, zubním kartáčkem, pastou a malým pytlíkem na věci byly součástí balíčku, který na palubě čekal každého. Už po pár minutách začíná servírování prvních nápojů. Říkám si, že dvojkou bílého vína na úvod nic nezkazím :-). Zhruba po hodině letu začíná servírování prvního ze dvou jídel. Na výběr jsou dvě menu, já si vybírám to korejské a hned tak ostře skáču do toho, čeho mě bude čekat hromada - rýže. K ní dostávám ještě trochu zeleniny, houby a pěkně ostrou omáčku a jako zákusek moc dobrý koláč. A tu druhou dvojku bílého vína k pití tu snad ani nemusám zmiňovat. Předem prozradím, že do přistání se jednalo o poslední. :-)

první chod na palubě

     Jen co dojím začínám se sbližovat s multimediálním displejem. Za těch tušim 7 let kdy sem dálkovým letadlem letěl naposledy systém opět pokročil. Můžete si připojit i vlastní USB se svými daty, máte na výběr spoustu integrované hudby, filmů i her, zkrátka dostatek zábavy na 10 hodin dlouhý let. Připojuji tak svoje KOSS Porta Pro a pouštím se do korejského popu. Poměrně příjemné slyšet zas něco jiného než ten častý odpad našich popových rádií. Ale poslouchat furt by se to asi nedalo. Nicméně asi po hodině se chystám na film, původně jsem měl v plánu pustit si něco v tabletu ale nakonec sem se rozhod zkusit něco z obrazovky integrované v sedadle přede mnou. Na výběr tu k mému překvapení jsou i novinky, které nedávno byly, nebo ještě stále jsou v kinech jako Frajeři ve Vegas, Gravitace nebo All is Lost po kterém jsem nakonec šáhl. A výběr to byl vážně symbolický. Příběh postaršího chlapíka, do kterého na širém moři narazí opuštěný kontejner a on pak osamocen bojuje na rozbouřeném moři o svoj život mi přišel jako paralela k mému "výletu". "No, snad to nebude taková bouře", říkal sem si. Nicméně poté co sem se začal víc sbližovat s polohovacím sedadlem, polštářem a dekou jsem se na nějaký čas odebral ke spánků. Let utíkal jako voda, ne že by pro mě těch 13 hodin z posledního dálkového letu na Mauritius bylo hodně, ale tohle bylo opravdu jak cesta autem z Prahy do Brna. Dvě hodiny před přistáním přišel navíc na řadu druhý chod - omeleta s kroketami, trocha ovoce a pro Koreu typický ovocný jogurt z Valašska. :-) Před přistáním jsem ještě stihle vyplnit imigrační papíry, které musí každý při pasové kontrole odevzdat. Blížila se půl čtvrtá našeho času a my začali klesat na cílové letiště Incheon (Inčchon, ICN).  Přistání trochu hrclo ale pilot to ukočíroval a po chvíli sme nehybně stáli na moderním korejském megaletišti. Ne ale ve 4:30 ale v 12:30. Osm hodin je totiž časový posun mezi ČR a korejským poloostrovem.

film "Vše je ztraceno"

už se blížíme...

druhý chod

     Uklidím noviny zpět do palubního zavazadla kam ještě přidám onu deku a polštář což se, k čemuž se později dostanu, ukáže jako chytrý tah. Vycházím z letadla a mířím k pasové kontrole. V příletové hale už na mě míří první nádechy Koreji, konkrétně pak samozřejmě korejské písmo a velkopošlné obrazovky. Připadal sem si dobře, když sem na nich hned rozpoznal populární korejskou zpěvačku Hyunu - jednu z mnoha krásných korejek. Poté už se blížím k pasové kontrole, kde si mě pro jistotu vyfotí a zkontrolují mé otisky prstů na čtečce. O minutu později už jsem u zavazadel, která nakládám na letištní vozík a vyrážím vstříc svému osudu. Musím řict, že letiště je oprvadu čisté, moderní a pro orientaci velmi příjemně provedené. Ztratit se tu po příletu opravdu nedá.

     Vcházím do prostorů restaurací a krámků a jelikož u sebe nemám ani jeden jihokorejský won (místní měna), první po čem se poohlížím je nějaký bankomat. U prvního stroje sem neuspěl a trochu znervózněl. Co bych tady asi dělal kdybych si nevybral...? O chvíli později už sem ale byl úspěšnějí a vybral si vůj první milion :-). Ano, milion. Jedna česká koruna je totiž zhruba 50 jihokoresjkých wonů takže se nejedná o částku, za kterou bych pořídl nového Superba a Octavii k tomu, ale spíše něco mnohem otřískanějšího a k tomu tak možná kyj na tchýni :-).

    

     Peníze mám, první mini úkol tak záhy splněn. Koukám po hale a hledám místo kde bych zakoupil lístek na autobus do Wonju. Za 22.000 wonů pořizuju jednosměrný lístek na 15:30. To znamená, že mám něco přes hodinu na to, se alespoň trochu porozhlídnout po letištní hale, kde mě čeká pár zajímovastí. První z nich je vychataná mašinka na odvážení vozíků. Korejec se tak s nimi určitě nebude rvát jako personál u nás v ČR, ale jen spustí svů chytrý stroj a jen určutje směr, kterým mají vozíky jet. Na stejnou mašinku si pak i sedne a nechá se na ní odvézt. Pohodička. Dál sem si všiml hned několika lidí co používají videohovory. Další běžná věc, kterou tu požívá kde kdo. Pokud nechcete, nemusíte na letišti za drahé pití či jídlo utratit ani korunu. Pití je tu dokonce zadarmo v podobě volně dostupné tekooucí pitné vody. Jen její umístění ve mě vzbuzovalo trochu nedůvěry, ale to spíš ze srandy :-)

pitná voda zdarma...

...teče ze záchodů :-)

tolik lidí a televize, to fakt nemuselo bejt :-)

     Jelikož je čerstvě po olympiádě a u jednoho termivýchodu je množství novinářů s kamerami i obyčejných lidí, odhaduji, že se čeká na navrátivší se sportovce. Bohužel sem ale přílet žádného z nich nezaznamenal, i když sem zaslechl informaci o příletu letadla ze Soči. Jen o kousek dál zase probíhá tisková konference k olympiádě v roce 2018, kterou hostí právě Jižní Korea. Je vidět, že Jihokorejci se tak jak je jejich zvykem budou chtít vytáhnout.

     To už se ale blíží čas odjezdu autobusu. Ještě si párkrát projdu příletovou halou tam a zpátky a vyrážím na nástupiště 9C, kde usedám do pohodlného autobusu a vyrážím na další dvou a půl hodinovou cestu do Wonju. Yun z mezinárodního oddělení univerzity mi raním emailem doporučil vzít si odsud taxi. Moje touha chtít se do kampusu dostat samostatně však byla větší. Po příjezdu na jeho hlavní autobusové nádraží se na prodejně lístků snažím zjistit, jak se dostat do univerzitního kampusu. Obsluha za přepážkou nicméně neumí anglicky ale pomocí nohou, rukou a telefonu se nakonec dopátrám toho, že potřebuju naskočit na linku 30 nebo 34, která mě z protější strany ulice má dovézt až k univerzitě. Nicméně po skoro půl hodině čekání na správnou linku mé obavy z toho, zda toho budu opravdu schopen začínají narůstat, a to i vzhledem ke skutečnosti, že z korejských popisů linek vůbec netuším, kde vystoupit. Nakonec ale vše dobře dopadne, autobus číslo 34 přijíždí a já nasedám pln očekávání, kde že mě to vlastně vyplivne. V autobuse naštěstí potkávám fajn chlápka, taekwondistu co žil v Kanadě, s kterým se dám do řeči a který mě ujístí, že jedu správným směrem. Po skoro hodině cesty sme na periferii města a blížíme se ke kampusu. Když zahlídnu odbočku k univerzitě zajásám. Jedná se totiž o konečnou stanici a já tak se skvělým pocitem vlastních superschopností vysedám a za pomoci místní studentky se nechávám dovézt na mezinárodní oddělení. Lidé tu jsou opravdu milí a i když neumí anglicky, vynasnaží se vám pomoc. Stejně jako tahle studentky, která dokonce i sama od sebe zavolala Yun aby jí oznámila můj příjezd a dovedla mě až k ní do kanceláře. Ta byla opravdu překvapená, že sem zvládl celou cestu autobusem bez taxi. No jo, my kluci z Čech sme prostě jedničky řikám si :-)

     S Yun si to pak následně zamíříme na kolej. Dostávám vstupní kartu a klíč od pokoje. Hned u dveří potkávám svého spolubydlícího z Kazachstánu. Zdá se to být v pohodě týpek tak uvidíme. V tuhle chvíli je už osm večer a já tak po skoro čtyřiadvaceti hodinách na cestě konečně finišuji svojí očekávanou cestu. Nestihnu se ale ani pořádně rozkoukat a s informací, že v devět si jdou zhraniční studenti s pár místníma posedět do jednoho z barů, vyrážím vstříc dalším zážitkům - první korejské pivo, jídlo a mnoho dalšího.

     Hned první den na korejském poloostrově tak dle očekávání znamenal řadu nového. První dojmy jsou ryze pozitivní a já tak s dobrým pocitem po dlouhé cestě a prvním klábosení s korejskými i zahraničními studenty ulehám do své postele - den číslo jedna je tak úspěšně za mnou...