týden čtvrtý - test z korejštiny, výlet na farmu, první český pivo

     Odteď už asi nebudu rozepisovat každej den zvlášť, ale vždycky jen vypíchnu pár bodů z celýho tejdne, který stojej za řeč. Je to jednak zdlouhavý a časově náročný a navíc né každej den se děje kupa zajímavostí o kterejch by bylo nutno na blog referovat, a o tom kdy sem si čistil zuby, jak sem se vyspal do růžova a která další Korejka podlehla mému charisma a mým krásným modrým očím sem psát nebudu :-)).

     V pondělí po obědě jsem vyrazil na obhlídku poslední neprozkoumaný části kampusu a to kolem jezera. Za zmínku stojí především pěkná malá cestička k altánu vhodná na romantické i neromantické procházky, tzv. Kiss road, dlouhá kamenem dlážděná cesta, podél které teď krásně rozkvétají stromy nebo posezení před venkovním divadlem kde je za pěkného počasí obzvlášť hezky.

     Večer sem se pak nechal ukecat korejskou kamarádkou Soobyn do English Speaking Clubu, což je studijní skupina organizovaná pár místníma studentama za účelem procvičení a zlepšení jejich angličtiny prostřednictvím komunikace se zahraničníma studentama. Původně sem ten večer moc neměl chuť ještě někam vylejzat ale nakonec bylo fajn poznat další lidi a udělat si pár dalších kamarádů a kontaktů. Anglicky mluvících lidí v Koreji i mezi studenty přece jenom neni tolik a často je s Korejci potřeba vynaložit hodně úsilí abyste se dostali do souvislejší konverzace. Sou to celkem stydlivky.

malebná cestička

panoráma ze strany naproti kampusu

pohled na zadní část školního venkovního divadla

     Úterý a středa byla více méně studijní s ničim extra zajímavym a tak skočim rovnou na čtvrtek. To se totiž udělalo pěkně a tak sem vytáh kamarádku Sohyun na procházku po kampusu a okolí. Počasí se tady mění každou chvíli, je to občas podobnej blázinec jako u nás, kdy jeden den je ideálních 23°C, obloha bez mráčku a sluníčko a další den pak celej proprší. Proto se vždycky snažim využít každý volný chvíli a pokud je hezky, načerpat energii na čerstvym vzduchu. Školní kampus je moc pěknej a je tu spousta míst kde si mužete jen tak sednout a relaxovat.

     Večer sem pak poprvý společně s obouma korejskejma spolubydlícíma vyrazil zobnout něco k jídlu a na dvě piva do města. Sou to zábavný týpci a to nejen ve chtěnejch situacích. Nechtěná perla zejména z Alexe totiž vypadne každou chvíli :-).

jenga se Sohyun

hra Halnigalni

se spolubydlícíma na pivu

čínský pivčo na ochutnávku

spolubydlící Alex  usne v každý poloze, předevšim když se trochu napije :-)

     V pátek pak byl v rámci předmětu o korejský kultuře na programu výlet na farmu do jedné vesničky asi hodinu cesty autobusem od kampusu, kde byl organizovaný půldenní program. Jako první nás čekala příprava tradičního korejského rýžového koláče Injeolmi. Z namočené rýže se tlučením jakýmsi dřevěným kladivem nejprve vytvoří celistvá hmota. Do ní lze ještě přidat různé ingredience, podle toho co sem si zjistil tak typicky fazole nebo sezamová semínka, v našem případě sme ale výslednou mazlavou hmotu, která se následně nakrájí na malé kousky, jen obalili v jakémsi ochuceném prášku. Měl sem tu možnost pro porovnání jíst ještě další Injeolmi jiný den ale výsledek byl v obou případech stejný - chuť naprosto žádná :-).

     Poté mužská část osazenstva navlíkla na záda tradiční korejský "baťoh" jiggeh, který se za starých časů a na tardičních místech i dnes používá k nošení zejména posečené rýže či dřeva z lesa a vyrazili sme do lesa nasbírat trochu dříví na rozdělání ohně pro přípravu sladkých brambor. Nevěřili byste jak může být taková pětisetmetrová procházka do lesa pro Američany odpudivou představou pohybu. Jakmile se o tom dozvěděli okamžitě se znuděně ptali jak je to daleko. Ale to nejlepší teprve přijde. Po nasbírání klestí a návratu z lesa sme šli štípat dříví. Původně sem to bral jako nutnou povinnost pro přípravu ohně a těšil se, že po pár měsících zase vezmu do ruky sekeru. Nicméně to sem ještě netušil, jaká exotika to je pro moje zámořské kamarády :-). Doslova mě šokovalo, když sem viděl jak berou sekeru do ruky a chystají se štípat dřevo. To, že nikdo z nich v životě sekeru v ruce nedržel mi bylo jasný hned a bez otázek. Pro přiblížení - sekeru v ruce drží tak uvolněně a prapodivně, že už při napřáhnutí, dá-li se tak párcentimetrovému rozmachu vůbec říct, hrozí, že jim sekera vyletí z ruky a při úderu do polena se šance, že si useknou nohy stává skoro jistotou. O postoji a celkovém přístupu k práci ani nemluvě. Nicméně Korejci jsou polena jen o málo menší. Nevim, kde ty sekery kupovali a jak o ně pečují ale takhle tupou a debilně vyrobenou sekeru sem v ruce ještě neměl. Hliníková (nebo co to bylo) dutá tyč, která se po pár silnějších úderech ohne u mě neni sekera. A demenci toho, že si pod poleno ani nedají špalek, ale štípou na písčité zemi ani komentovat nebudu. Taková blbost ale v tu chvíli sem si připadal jak v jiříkově vidění a neveřil svým očím. Po chvíli sem to nevydržel a rozhod se pro malou štípací ukázku. Vyhlíd si větší špalek na, kterém sem na naše poměry průměrně velké poleno (což tady působilo jako kdybych se chystal skály lámat) tou šíleně tupou sekerou na dvakrát rozlousk. Všichni se divili co to dělám a jak to dělám a kde sem se to naučil. V tu chvíli sem děkoval bohu za to, že moje ruce nejsou jenom olšovým nástrojem vhodným k přelámání ale, že s nima taky lze něco dělat. Žijeme sice v době kdy za celý živto nemusíte vstát ze židle ale i tak si vždycky řikám, že člověk by měl být schopen těchle základních dovedností. Teď si vzpomínám jak sem jednou nes z eMartu trochu větší a těžší krabici s nákupem, ale nic co by se nedalo unést a to sem byl opět terčem údivu a obdivu. Nevěřím, že podobně by na tom byli v Americe úplně všichni (ale určitě většina), i když moje skupina je poskládaná z mnoha států USA a všichni na tom byli stejně. Každopádně typický průměrný Američan má svojí manuální výkonnost evidentně postavenou úplně někde jinde než Čech a to nehodnotím jen podle štpení dřeva. Tak sem se tu trochu rozčílil a rozepsal ale zpět k programu dne :-).

     Následoval oběd formou švédskej stolů a po něm další program - Neolttwigi a Jae-Ki-Cha-Gi. Neottwigi je tradiční korejská skákací hra. Jedná se v podstatě o obdobu houpačky s tím rozdílem, že na obou jejích stranách stojí dvě osoby a střídavě se odráží a skáčou do vzduchu. Vzhledem k našim dovednostem a kvalitě lavičky to byla spíš komická podívaná, jak ale může vypadat Neolttwigi v podání profesionálů se můžete podívat například na tomhle videu. Jedná se o tradiční aktivitu provozovanou při korejských státních svátcích a oslavách. Jae-Ki-Cha-Gi je pak taková přitroublá kopací hra. V podstatě se jedná o to, že najdete menší placatý kamen vhodný na kopání, ten zabalíte ve stanoveném postupu do kousku igelitu a pak si s ním sami či ve skupině kopete, zkrátka nic světobornýho :-).

     Na závěr sme ještě připravovali zeleninový koláč, popili Mak-ko-li (tradiční korejské rýžové víno s nízkým obsahem alkoholu), natrhali si jahody ve sklenících u místních farmářů a kolem čtvrté odpoledne sme vyrazili zpět do kampusu. V některých věcech to bylo fajn, každopádně mé očekávání bylo větší. Je vidět, že tradice v Koreji v posledních letech čim dál tím více ustupuje do pozadí a stává se spíše muzejním artifaktem než společenským tmelem a hybadlem.

příprava rýžového koláče Injeolmi

mistr tesař :-)

pro dříví na podpal

takhle se štípe dřevo v USA...

... a takhle v ČR :-)

děláme zeleninovej koláč

skákací hra Neolttwigi

na jahodách

skupinovka

     Jelikož se v pátek udělalo opravdu nádherné počasí na kraťasy, víkend sme odstartovali večerním/nočním posezením u školního jezera. Malý altán, který se u něj nachází je ideálním místem kam si během dne či večer dřepnout s partou a jen tak klábosit.

     V sobotu odpoledne sem se rozhodl vyrazit k jednomu malému jezeru, které sem našel na Google Maps. Bohužel trasa přes les a po prašné cestě nakonec byla o dost delší než se původně zdálo a tak sem se zhruba v polovině musel otočit a vyrazit zpátky, jelikož na večer sme měli koupenej lístek do kina. Po sedmý hodině sme pak vyráželi do Lotte Cinema na nového Kapitána Ameriku. Filmy tu mívají premiéru dřívě než u nás což byl i tenhle případ, kdy premiéra v Koreji byla o týden dříve než v ČR. Po filmu sme pak ještě zašli chvíli posedět do baru a při cestě zpět do kampusu jsem v sámožce neodolal po mně mrkajícímu plzeňskému rezavému moku a po více než měsíci sem si tak vypil první český pivo v Koreji, jak jinak než Plzničku - zkrátka lahoda :-). Korejské pivo se jinak dá pít, ale že by to byla zrovna hitparáda se tedy říct nedá.

společný jídlo k pivu

Titanic - hra s potápěním panáka

ááá, první český pivo v Koreji po víc jak měsíci, jak jinak než Plznička :-)

odpoledne po dešti

symbol univerzity s okolní krajinou kampusu v mlze

krajina v okolí kampusu v mlze

     No tak sem se nakonec stejně rozepsal, co se dá dělat :-). Utíká to jako blázen a za mnou už je tak první měsíc. Možná se ho ještě pozdějc pokusim shrnout do pár bodů a zrekapituluju pár poznatků, který sem tu doposud nasbíral.